Protože jsem před pár dny znectila jistý druh lékařů a prý by to mohlo být téměř na žalobu, vzpomněla jsem si jak i já byla kdysi obžalována a dokonce souzena. Že jsem si nepobručela v kriminále, bylo jen díky včasnému zásahu VB. Jeden příslušník mi totiž protiprávně vrazil facku a zároveň mi zabránil spáchat hanebný zločin, za který bych šla bručet nejen natvrdo, ale i na dlouho.
Stalo se to pár let před revolucí, tehdy jsem pracovala v Brně, v jedné z továren jako brusička v nástrojárně. S prací jsem to nepřeháněla, žila jsem spíš ve večerních hodinách a to mezi partičkami kamarádů. Byla jsem hrdá metalistka, chodila na pívo a na koncerty. Po náročných tazích nebyla moc kapacita na nějaké broušení a navíc jsem byla ke své práci spíše donucena. Podstatné je, že teprve v továrně jsem získala averzi na různé projevy tehdejšího zřízení a právě v oné době mi nabídli žádost o kandidaturu ve straně.
Kdyby měli rozum, tak by mi to nenabízeli, ale stalo se a jeden z těch lidí použil dokonce trik, v podobě přednostní nabídky bytu. Věděl totiž, že jsem krátce vdaná ale rozvádím se. Má situace byla běžná, mnoho lidí bylo v pořadníku na byt, ale proč by to nezkusil, když tu moc možná měl?
Protože mám vrozený smysl pro spravedlnost, značně mě tím podráždil a já naštvaně odcházela z práce, bublajíc na poměry, které všude vládnou. Byt byl samozřejmě lákavý, ale nešlo to přijmout a tak jsem šla za kamarády a povyprávěla jim nové historky z naší továrny. Mívali to rádi. Smáli se tomu, že náš mistr je bývalý lampasák, vysoký snad neuvěřitelných 140 cm a buzeruje nás při nástupech jak idioty. Dokonce jsme četli aktuality jak na učňáku, jen to mělo trochu jinou formu. Kámoši říkali, že jinde na pracovištích to není až tak šílené, ale já prostě byla právě tam, kde se vše nejen prožívalo, ale dokonce to bylo vyšponované až do extrému.
Když jsem vypila zdatně šest piv, pohroužila jsem se do svého pohrdání systémem natolik, že jsem s k tomu přibrala i výročí smrti Brežněva a výročí smrti jednoho mladíka, který byl zabit policií na vyšetřovně v Praze. Jak už to tak bývá, mezi máničkami se tyto příběhy vyprávěly dál a dál a tak se má alkoholem podpořená hořkost ze všeho stále stupňovala.
Po zavíračce jsme nebyli ještě dost zřízení a tak několik z nás odtáhlo do baru, ve kterém jsem jako nápoj zvolila vodku a dál se utápěla ve vzteku z toho, jakým způsobem mě lanařili do strany, z toho jak nám lžou atd. Díky alkoholu, vše už jelo jaksi samovolně.
Co bylo zajímavé, než jsem šla do hospody, stavila jsem se v papírnictví, protože mě jeden člověk poprosil, ať napíšu jakési velké ozdobné tablo s gratulací nějakému kolegovi. K tomu jsem potřebovala tlustý centrofix a ten já skutečně zakoupila. V kapse kabátu jsem neměla nic jiného, takže když jsem odcházela z baru po několika vodkách, ruka ten fix okamžitě nahmatala.
Na ulici před barem, zjistila jsem. že stojíme před budovou Krajského soudu a před ním, byl velký červený komunistický transparent s nápisem „ Závěry XVII. sjezdu KSČ splníme“ . To se mi hned přestalo líbit a tak jsem s fixem v ruce nabrala směr k té obrovské tabuli. Se mnou šla i má kamarádka, ta pro změnu celý večer truchlila nad ztrátou milovaného, který byl odveden na vojnu.
Rudá cedule mě dráždila jak býka hadr, ale musím uznat, že byla opravdu kvalitně zhotovena. Jednalo se o krásný, hladký a pevný materiál. Plocha byla více než dostatečná k vyjádření mnoha myšlenek, chtělo to jen inspiraci. Vytáhla jsem fix a první výplod rozervaného ducha byla kombinace textu s obrázkem. Napsala jsem asi deseticentimetrovými písmeny KOMUNISTI JSOU - kosočtverec (to je ten obrázek) a NEMAJÍ DALEKO K FAŠISMU. Kamarádka fix neměla, vytáhla z kabelky jen čínské pero a snažila se napsat něco o lampasácích, což já v tu chvíli moc nevnímala.
Právě jsem hledala vhodnou formulaci k zhanobení prezidenta a Jakeše, když jsem dostala facku, někdo mě pevně popadl a kamsi vláčel. Zorientovala jsem se hned, před budovou totiž stálo už policejní auto a nás do něj rychle našťouchali. Když jsme pochopily, že jsme byly lapeny a přijdou následky, začaly jsme opilecky kvákat, že tu je svoboda projevu povolená a podobné plky. Řekli nám jednoduše, ať držíme hubu, že jedeme k výslechu, kde se vykecáme a pak na záchytku kvůli odběru krve.
Nevím, kam nás odvezli, prostě někam na policii či VB a tam nás vyslechli, aby zjistili rozsah našich záškodnických činností. Přišli tam i z jiných složek, zajímaly je jiné věci, ale moc toho s námi nepořídili. Myslím, že byli zklamáni, že jsme jen dvě zmatlané holky, které pouze počmáraly bilboard komunistické strany a nic většího z toho nekouká.
Ani nás netloukli, jen nás občas okřikli, když jsme si dělaly srandu a pokřikovaly hesla typu „Pusťte bratry domů“ a tak. Byla jsem trochu drzá, když jsem potřebovala čůrat a šel se mnou na toaletu policista, řekla jsem mu, že to není nutné, protože doličný předmět nespláchnu do hajzlu i kdybych chtěla.
Když udělali co museli a vše si za čerstva zapsali, odvezli nás na záchytku. Účelem bylo zjistit, nakolik jsme pod vlivem alkoholu, takže nás jednotlivě předvedli k prohlídce či obhlídce. Chodila jsem po rovné čáře, dotýkala se prstem nosu, byla zaznamenána má hmotnost a odebrána krev. Několika otázkami zjišťovali mou příčetnost a když skončili, měla jsem se odstrojit a jít na pěkný dvoulůžkový pokoj.
U stolu seděl asi lékař, nebo někdo v bílém plášti a požádal mě, ať mu hodím ten řetěz s ocelovou ozdobou, kterou jsem si sama mistrně vyrobila. Nevěděla jsem proč, ale stáhla jsem to z krku a hodila na stůl. Na tu dálku jsem se trefila lépe, než kdybych byla střízlivá, ale váha metalistické ozdoby překročila rámec očekávání a následkem dopadu prasklo velké sklo, které bylo položené na desce stolu. Jak jistě mnozí pamatují, bývalo to běžné a pod sklem byly většinou různé pohlednice či fotografie.
Vynadal mi, že to nechtěl hodit doslova, ale už bylo pozdě, sklo již prasklo a nemělo smysl se dál zdržovat diskuzemi s opilcem. Hned poté mě zavedli do pokoje s kamerami a my dvě šly spát, očekávajíce věci příští. Trochu jsme si ještě dělaly srandičky před kamerami, ale pak nás to unavilo a my nechaly všech šaškáren. Spalo se nám dobře.
Ráno to nevypadalo až tak vesele, na záchytce nás už čekali a odvezli k výslechu. Nejdříve se doladila nějaká běžná data a pak přišli tací, kteří chtěli informace o různých tajných setkáváních, o chartistech a jiných živlech. Když nic nezjistili a já také nic z toho nevěděla, začali tasit fotky, kde už bylo mnoho z mých známých. Měli fotografie z různých bytů, které jsem znala, z mejdanů, různé záběry z hospod a to už nebylo vůbec příjemné. Vlastně jsem byla zděšená z toho, kdo z našich společných známých jim to předává.
Naštěstí se mě moc nevyptávali, že některé znám nešlo popírat, ale stejně nebylo o čem mluvit a oni to nejspíš už věděli a tak nijak netlačili. Jediný kamarád, který je zajímal a znala jsem ho již z Prahy, ten byl pro ně asi záhadný a na něj se vyptávali nejvíce. Naštěstí mi uvěřili, že jsem ho viděla jen na té zdokumentované akci a dohromady nevím nic více. Dali mi tedy pokoj, čekala jsem větší vyptávání.
Po několika hodinách děsně pomalého sepisování mě propustili, mou kamarádku také a já musela jít do práce pořešit omluvu. Bylo to nepříjemné, tušila jsem, že bude problém, ale vše se odehrálo rychleji, než jsem se nadála. V práci byli dříve než já, vyslechli hned po ránu straníka, který mě den předtím lámal do KSČ. Vyslechli i našeho lampasáckého mistra nástrojárny, pár dělníků a nejspíš usoudili, že jsem žádné spiknutí proti režimu neosnovala a chovala se podobně jako většina ostatních.
Kolegové ale byli trochu zaskočení a protože to vypadalo na vyhazov, podala jsem výpověď sama a vedení mi ochotně vyšlo vstříc. Komunista, který mě lákal na byt, mi soukromě sdělil, že mi kandidaturu do strany nikdy nenabízel a vyjádřil své zklamání z mé prohnilosti a nevděčnosti.
Bylo už odpoledne a tak jsem si to šla vyžrat i domů, kde zatím ještě můj manžel - dle zákona, začal vyvádět. Rychle schovával jakési texty a nahrávky Plastiků a podobné věci. Protože rozvod byl stejně už daný díky jeho nové milence a celkovému stavu našeho vztahu, bylo jasné, že v Brně končím tak i tak.
Jak se ukázalo, policie k případu přistupovala pečlivě. Z transparentu před budovou soudu seškrábali vzorky barvy a vzorky mého fixu. Fix mi samozřejmě zabavili jako předmět doličný a nechali provést analýzu o shodě vzorků, nebo jak se to vlastně nazývá. Viděla jsem důkazní materiály pěkně zapytlíkované, vše sedělo jak mělo. Otisky prstů na fixu s mými otisky se také shodovaly, takže nebylo úniku.
Aby nenechali nic náhodě, byla jsem poslána ke dvěma nezávislým znalcům psychologie a ti měli prozkoumat, nejsem li duševně chorá. Jeden z nich byl myslím psychiatr, druhý byl psycholog a ten zjišťpval, nakolik se zajímám o politiku, jaké mám názory na socialismus atp. Hrdě jsem odpovídala, ale to jsem si mohla ušetřit, protože to vyhodnotil tak, že mám averzi k systému a můj čin nebyl až tak náhodný, i když pod vlivem alkoholu.
Nelitovala jsem toho, jak jsem odpovídala, spíš mi to všechno lezlo na nervy, ale tíseň jsem pociťovat začala. Největší obavu jsem ovšem měla z něčeho jiného a to sice z toho, jak to povím svému otci. Byl totiž u STB a byla jen otázka dní, kdy si ho podají za můj výstřelek. Byla jsem sice dospělá, ale sami mě upozornili, že s tím otec bude mít popotahování a z toho mi dobře nebylo, Mám ho ráda a i když byl u této složky, byl to člověk, který tenkrát cosi kutil v dílnách a o praktikách STB toho věděl asi méně, než si sám uvědomoval.
Velice brzy mi přišel zajímavý papír, ve kterém stálo, že je proti mně zahájeno trestní stíhání a to čtení mi fakt nedělalo moc dobře. Výčet paragrafů působil dost děsivě, protože jsem neznala ani paragrafy, ani případné tresty za ně. V tu chvíli jsem věřila, že snad půjdu bručet do chládku a poznám i to, co jsem skutečně poznat nechtěla. Kdybych bývala byla hrdinka a bojovala se systémem, to bych si alespoň namasírovala sebevědomí. Ale dostat se do kriminálu kvůli takové blbosti, to byl fakt úlet s těžkými následky.
Kamarádi se při pročítání oněch lejster smáli, až se za břicho popadali, ale já, když se smála, cítila jsem zároveň divné mrazení v oblasti kříže a lehkou nevolnost. Kámoši dokonce plánovali, že se dostaví k soudu a budou tam něco pořvávat, ale už předem mi policajti řekli, že líčení bude bez veřejnosti. Zajímavé ještě bylo, že zatímco policisté se mnou jednali jako s prašivkou, prý se pak na oddělení bavili na náš účet. Historka o dvou opilých holkách, které byly zatčené při činu, prý kolovala po mnoha služebnách VB v Brně a všude se prý náramně bavili a příhodu sdíleli rychlostí dnešního facebooku.
Vyšetřování bylo bleskové uzavřeno a mě čekaly dvě velké události. Oznámit a vysvětlit vše otci a pak jít k soudu, ve kterém se mělo rozhodnout o trestu pro mě a mou kamarádku.
Neodvolám, protože jste mě nepřesvědčili. Hrála jsem si na Mistra Jana Husa před komunistickým soudem.
Samozřejmě jsem to neřekla, ale do své role jsem se docela pěkně položila :)
Soníkovo deníček. Zápis čtvrtý. 30.5.2013
Když bylo zahájeno trestní stíhání proti mé osobě a v práci na mě koukala většina lidí skrz prsty, zbývalo ještě přiznat se ke všemu mému tátovi. Jak jsem zmínila, pracoval u vnitra a estébáci při výslechu mi jednoznačně řekli, že s tím můj otec bude mít popotahovačky. Neuměla jsem si představit jaké, ale stejně mi z toho dobře nebylo. Bylo třeba obeznámit ho se vším co nejdříve, aby i on byl připraven na případné problémy.
Že by mi jeho pozice u STB nějak pomohla, s tím se moc počítat nedalo. Táta pracoval jako obyčejný řaďák ve službách státu, naše rodina bydlela ve dvoupokojovém bytě v paneláku, takže na velké využívání výhod ze spolupráce s režimem to nevypadalo. Je to mírný a spíše nesmělý člověk, neuměl by nikde vytvářet nějaké tlačenky nebo se někde vnucovat a někoho přemlouvat. Možná by to udělal, kdyby mu to sám někdo nabídnul, ale to se mu asi nestávalo. V každém případě byl straník, pracovník ministerstva vnitra a mě to hned druhý den po zatčení připomněli.
Sebrala jsem odvahu, protože v duchu jsem se styděla za to, že mu dělám problémy tím, že se chovám jak debil, a šla mu zavolat. Nebylo to tak snadné, mobily samozřejmě ještě dávno nebyly a pevnou linku naši neměli. Už ani nevím, jak se mi podařilo nechat mu vzkaz, ale nějak se to povedlo. Hned poté, přišel mi od něj telegram, že druhý den jej mám očekávat, protože neprodleně přijede. A tak jsem s obavami čekala, jak to všechno vezme a doufala jsem, že to s ním nesekne.
Táta přijel již odpoledne, žigulíka musel žhavit jako nikdy předtím. Bývalý manžel nebyl doma, o návštěvě mého otce věděl, takže se držel někde stranou a nechal nás na pokoji. Uvařila jsem kafe, otec si ani nesedl a zeptal se, co se tedy stalo. Já začala vyprávět, ale definice toho, co jsou komunisti zač, ta mi moc nešla přes hubu. No, nakonec jsem to vyjádřila v těch symbolech, ale moc se mi do toho nechtělo. Táta celou dobu chodil po kuchyni, štrádoval si to od sporáku ke dveřím balkonku a zpátky a nachodil takto mnoho kilometrů. Během toho vykouřil asi šedesát cigaret, ale neseklo to s ním.
Nejdříve si vyslechl vše o motivu k činu, pak o činu samotném a nakonec ho jistě potěšila představa, že dcera se vyspala už i na záchytce. On, který si na silvestra nalil skleničku alkoholu kvůli přiťuknutí se sousedy a pak ještě dva dny stála na televizi v obýváku nevypitá, se asi musel divit, kolik toho dokážu zkonzumovat během jednoho večera.
Zeptal se mě, kolik jsem měla promile a já mu řekla, že promile bylo jeden a půl a noc na záchytce bude stát také asi jeden a půl, ale tisíce. Optal se, jestli mám na zaplacení a já samozřejmě neměla. Táta vytáhl peněženku, dal mi na zaplacení účtu za nocleh a dále se pak dotazoval na to, jak momentálně vypadá můj vztah s manželem.
Nastínila jsem vše v hrubých rysech, řekla jsem, že nevím jak dál, ale že vše asi končí. Otec pokýval hlavou, znova vytáhl peněženku a dal mi další pětistovku, abych měla peníze na podání žádosti o rozvod, což v té době stálo myslím čtyři stovky. Nemusel se už ani ptát, jestli mám na rozvod, bylo jasné, že můj životní styl je spíše o hýření a nejspíš nemám týden po výplatě ani na vlak zpátky do Prahy. Bohužel měl pravdu, v těch měsících jsem byla věčně mezi kamarády a přežívání po hospodách bylo skutečně finančně náročné.
Než jsem se nadála, táta se ujal vedení a řekl mi, co je třeba udělat, nebo jak se teoreticky připravit. První úkol byl, abych koupila Trestní řád, kde si pak nastuduji věci, které by se mi mohly hodit. Vytáhl další dvě stovky a pak řekl, abych zakoupila také Trestní zákoník, protože se budu muset hájit u soudu sama a našprtáním knih mi právnická terminologie trochu přejde do krve a bude pro mě snadnější se ve všem orientovat. Když jsme vše probrali, táta zase odjel a mě se ulevilo z toho, že přiznání je již za mnou a otec nezkolaboval, neřval ani nevyčítal. Nikdy to nedělal, pokaždé byl věcný a dokonce mi pomohl finančně, za což jsem také byla vděčná.
Druhý den jsem koupila knihy a začala študovat Trestní řád. Bylo to docela zajímavé čtení, zjistila jsem, že se mi informace celkem dobře pamatují. Když jsem pak pročítala v Zákoníku paragrafy, došlo mi, že mě policajti zachránili před kriminálem tím, že nás včas vyhmátli. Právě jsem chtěla psát něco o Husákovi, když přiletěla facka, která tok podobných myšlenek přerušila. Kdyby nepřišli včas a já tam nějakou tu pitomou větu napsala, šla bych do kriminálu na tvrdo. Myslím, že spodní sazba byla tři roky, maximum bylo 8 let.
Tím, že jsem psala pouze o komunistech, dopustila jsem se hanobení národa, rasy a přesvědčení, což byl §198 a u něj byla maximální sazba dva roky. To byl velký rozdíl a já byla nesmírně ráda, že na Husáka už nedošlo. Měla jsem naději na podmínku i když tam byly přitěžující okolnosti, protože má kamarádka nedosáhla plnoletosti a plánovali mi přišít, že jsem ji ovlivnila, kazila atd. Svým způsobem to byla pravda, neřešila jsem, že plnoletá ještě není a tudíž by neměla čmárat po transparentech jako já, dospělá.
Kamarádka, jakožto mladistvá, dostala advokáta ze zákona automaticky, ale kdyby se tak nestalo, třeba by to zařídili její rodiče. To netuším, vím jen, že ani oni nebyli nadšeni, ale nikdo to moc nehrotil. Kamarádi se chystali na proces, ale dalo se opravdu předpokládat, že bude neveřejný, takže si nechystali ani žádné cedule s hesly a tak podobně. Na soud jsme čekali snad jen tři měsíce, já mezitím odešla z práce , podala žádost o rozvod a mám pocit, že jsem byla rozvedená dříve, než došlo k soudu, o kterém zde píši. Nepamatuji si detaily, ale všechno se to odehrálo v jednom období a není důležité, co čemu předcházelo a co následovalo.
K soudu jsem šla plna odhodlání, že svá tvrzení neodvolám. V obžalobě stálo, že jsem hanobila stoupence socialistického zřízení a to veřejně a pohoršlivým způsobem, což byla pravda. Že jsem je zhanobila, to sedělo, ale mé tvrzení, že nemají daleko k fašismu, to se nijak nerozpatlávalo. Nejspíš šlo dle jejich mínění také o hanobení, ale jiný paragraf v tom nebyl zamontovaný. V každém případě, míra stresu se zvyšovala s každou hodinou a já se začala házet do něčeho, čím jsem si ještě nikdy neprošla. Sbírala jsem odvahu vyjádřit nahlas něco, za co mohu opravdu nést následky, i když se mi je nést samozřejmě nechtělo.
Pár kamarádů zevlovalo před soudní síní, kde se měl přetřásat náš případ, ale byli rychle usměrněni a byl klid. Soudní síň mě překvapila, viděla jsem něco takového jen ve filmech, ale zdálo se mi, že na náš miniproces byla zbytečně velká. Nicméně lavice pro obžalované nám byla ukázána a my zaujaly své místo. Kamarádka měla obhájce, já nikoli, ale už jsem byla položená do své hrdinské role, která mě spolu s adrenalinem zcela ovládla.
Má hrdinská póza byla kombinací přístupu Jana Husa, který neodvolal, protože ho nepřesvědčili o tom, že kázal bludy a Galilea Galilei, který si prý stejně nakonec neodpustil poznámku: „ A přece se točí!“. Ale nemluvila jsem samozřejmě tak přímo, musela jsem se přizpůsobit situaci a ta se poměrně brzy pěkně rozkryla a já se pak cítila docela silná v kramflecích.
Prokurátor tři soudce a nás ostatní obeznámil s tím, z čeho jsme obžalované. Ten samozřejmě milý nebyl, tvářil se opravdu velmi pohoršeně, ale to se dalo čekat. Jestli si dobře pamatuji, skutečný soudce tam byl jen jeden, dva další byli myslím soudci z lidu, kteří byli také dost nesympatičtí a zjevně byli podrážděni naší sprostotou, nebo alespoň já z toho měla takový pocit. Milým překvapením pro mě byl soudce, protože se mi zdálo, že naštvaný vůbec není, spíše naopak. Jako by měl v očích záblesky veselí, ale jeho tvář nic bližšího neprozrazovala, protože byl profesionál a navíc měl plnovous.
Nyní budu mluvit jen za sebe, protože řeč advokáta mé kamarádky si nepamatuji a nerada bych psala nesmysly. Jako svědek byl předvolán jeden z policistů, který nás zadržel, pak ještě někdo jiný a nakonec došlo na nás. Celou tu dobu mé napětí rostlo a co nikdo neví, čím větší stres prožívám, tím lepší výkony podávám a mluví mi to čím dál lépe. Pod tlakem jsem rozený rétor a to nejspíš nikdo nečekal.
Svou obhajovací řeč jsem zahájila směle, rozvedla jsem myšlenku, že se zcela jistě nehodí se takto opít a pak chodit po městě a čmárat nějaké kosočtverce po cizím majetku a devastovat své okolí tímto způsobem. Řekla jsem, že mi je to trapné, protože takové malůvky dělají většinou jen primitivové a malé děti, které z toho ještě nemají rozum a že opravdu nemám být na co pyšná, když se v opileckém stavu vyjadřuji tímto ubohým způsobem.
Na této myšlence jsem postavila celou obhajobu, ve které se krásně promítla i terminologie, kterou jsem si dočasně osvojila díky pročítání Trestního řádu. Zamontovala jsem do své řeči i to, že nespokojenost se společenskými jevy a zřízením se musí řešit konstruktivně a ne zobrazováním symbolů, které žádné kvalitní řešení přinést nemohou. To jsem zase načerpala v práci, když na buzerplace byly předčítány aktuality kolegů horlivců.
Soudce se na mě pobaveně díval a přesně věděl, o co mi jde. Přísedící soudci měli stále stejný výraz, nešlo odhadnout, co se jim honilo hlavou. Nedařilo se jim ovšem dotazovat se na to, jestli odvolávám to s tím fašismem, nebo co to vlastně odvolávám či neodvolávám. Situaci vzal do rukou hlavní soudce a přistoupil na mé závěry. Totiž na to, že takhle se slušný člověk nechová a kosočtverce na cizí bilboardy nekreslí. Všechno ostatní nebylo už řešeno, protože vše bylo postavené pouze na geometrických útvarech a hanobení stoupenců socialistického zřízení, včetně nařčení z fašismu, šlo na vedlejší kolej, v podstatě na to nedošlo vůbec. Tím vše uzavřel a my pak čekaly na rozsudek, který naštěstí byl přívětivý, když pomyslím na nepřátelské výrazy pana prokurátora.
Já nafasovala podmínku na dva roky a když bych dělala nějaké neplechy, šla bych za tento zločin sedět na půl roku. Kamarádka dostala myslím polovinu toho mého, takže v podmínce byla na rok a délka trestu také byla kratší. Soudce v závěru pronesl, že považuje náš trest za dostatečný, protože již samotné trestněprávní řízení nás jistě dostatečně poučilo o nevhodnosti našeho chování a zároveň tím splnilo výchovný účel. Proces skončil a šlo se domů. Vlastně, jestli se nepletu, s kamarády jsme to ještě šli probrat do hospody Na rosničce a pak teprve domů. Já už se tam ovšem dlouho nezdržela, protože Brno už nebylo mým domovem, takže jsem večer vyrazila zpátky do Prahy.
Celá záležitost měla zajímavou dohru v tom, že jsem nemohla kvůli politickému paragrafu sehnat práci ani v Metrostavu, i když právě ten mi byl doporučen, protože protisocialistické živly tam prý brali. Mě nevzali, ale jednou jsem šla požádat o místo brusičky do malé továrny v Holešovicích a mistra nástrojárny můj paragraf tak nadchnul, že mi dal okamžitě práci a dokonce mi vybojoval podnikový byt v rekordním čase. Měla jsem velice pěkný plat, vysoké osobní ohodnocení a celkově velice luxusní podmínky, tedy v rámci práce v továrně. Život je někdy překvapivý :)
Za pár let přišla revoluce a já při formování dělníků do OF pronesla plamennou řeč. Opět mi to šlo jako po másle, dokonce mě chtěli kandidovat jako svého zástupce do prvních linií nově vznikajícího hnutí. Měla jsem přece politický paragraf :), ale to nebylo nic pro mě, byli zde jiní hrdinové. Někteří skuteční a někteří asi jako já, nebo ještě směšnější.
